Vysoký krevní tlak (hypertenze): co to je?

Co je systolický a diastolický krevní tlak?

Při srdečních stazích (kontrakcích komory) je krev čerpána ze srdce do tepen. Tyto stahy se přenášejí tepnami jako tlaková vlna neboli puls, který může být na různých místech (např. na zápěstí) snadno nahmatán. Tlak během srdeční kontrakce, která se odborně označuje jako systola, se nazývá systolický krevní tlak. Když pak dojde k uvolnění stahu a do srdečních komor proudí nová krev, nastává fáze nazývaná diastola. Tlak v cévním systému se snižuje, a tato nižší hodnota se nazývá diastolický krevní tlak.

Jak se hodnoty krevního tlaku uvádějí?

Hodnoty měřeného krevního tlaku jsou uváděny v milimetrech rtuťového sloupce (mmHg). Důvody pro tento způsob zápisu jsou především historické: první tlakoměr, vynalezený v roce 1896 Scipionem Riva-Roccim, využíval k měření právě rtuťového sloupce. Hodnota 130/70 mmHg pak znamená, že krevní tlak v oběhovém systému v systole by vytlačil sloupec rtuti do výšky 130 mm a v diastole pak do výšky 70 mm. Tlak arteriální krve se určuje tak, že se na paži připevní nafukovací manžeta, která se natlakuje (na tlak, který je natolik silný, že přeruší tok krve). Poté se tlak postupně snižuje, až dojde k obnovení toku krve. Měří se pak tlak, při kterém dojde k obnově toku krve v systole i v diastole. Udávají se oba měřené tlaky.

Jakou roli hrají dědičnost a životní styl?

Ve většině případů (85–90 %) nelze u lidí s hypertenzí nalézt žádné zjistitelné příčinné onemocnění orgánů (např. onemocnění ledvin nebo endokrinních žláz). U těchto lidí jsou příčinou především dědičné faktory a/nebo nezdravý životní styl. Hovoříme pak o „esenciální hypertenzi“.

Klasifikace krevního tlaku

Jaké důsledky může mít neléčený vysoký krevní tlak?

Zvýšený krevní tlak často zůstává dlouho nerozpoznán, protože nezpůsobuje žádné nebo jen nespecifické příznaky. Časným příznakem hypertenze je snížená snášenlivost fyzické zátěže v důsledku dušnosti. Zásadnějším rizikem jsou však sekundární choroby, které souvisejí s dlouhodobým poškozením oběhového systému. Riziko, že u pacienta v dlouhodobém horizontu dojde ke vzniku onemocnění cév, srdce, mozku (zejména mrtvice) nebo ledvin, je ovlivněno nejen úrovní krevního tlaku, ale také řadou dalších faktorů. Mezi známé rizikové faktory patří:

• již dříve existující onemocnění kardiovaskulárního systému, jako jsou prodělaná cévní mozková příhoda, ischemická choroba srdeční, infarkt myokardu, angina pectoris, srdeční selhávání, poruchy krevního oběhu v okrajových částech těla, bypass, onemocnění ledvin nebo těžké změny očního pozadí,
• metabolický syndrom,
• diabetes mellitus,
• poruchy metabolismu tuků,
• břišní obezita – obvod pasu více než 102 cm u mužů, více než 88 cm u žen,
• věk více než 55 let u mužů, více než 65 let u žen,
• kouření,
• kardiovaskulární choroby v rodině, které se vyskytly v mladém věku (před 55 lety pro otce nebo bratra, před 65 roky pro matku nebo sestru),
• zvýšený pulzní tlak (= rozdíl mezi systolickými a diastolickými hodnotami vyšší než 60) u starších pacientů s vysokým krevním tlakem.

Na základě výše uvedených faktorů se u pacientů s hypertenzí určuje riziko rozvoje závažného cévního onemocnění v následujících 10 letech:

• při nízkém riziku je to méně než 15 procent (riziko úmrtí 4–5 procent),
• při středním riziku 15–20 procent (riziko úmrtí 5 procent),
• při vysokém riziku 20–30 procent (riziko úmrtí 5–8 procent),
• při velmi vysokém riziku nad 30 procent (riziko úmrtí více než 8 procent).