Záškrt (difterie)

Historie

Po zavedení očkování se podařilo významně snížit počty případů onemocnění a úmrtí. Nicméně v některých státech světa se difterie stále vyskytuje. Nejvyšší nemocnost záškrtem byla v českých zemích v průběhu druhé světové války, v roce 1943 dosáhla maxima 39 597 případů onemocnění (347/100.000 obyvatel). Smrtnost se pohybovala mezi 5 až 8 %. Povinné očkování bylo zahájeno v roce 1946, poté nemocnost prudce klesala až do začátku 70. let, kdy byl přerušen výskyt onemocnění. Od roku 1974 se vyskytují jen ojedinělé případy onemocnění. Riziko nákazy se obecně zvyšuje s věkem, s poklesem ochranných protilátek po očkování, a většinou má souvislost s kontaktem s neočkovanými osobami nebo s cestováním do zahraničí.

Současnost

V roce 2015 evidovala Světová zdravotnická organizace (WHO) 4530 případů záškrtu, zejména v nejchudších oblastech Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Smrtnost onemocnění se v současnosti pohybuje mezi 5 až 10 procenty; u dětí mladších 5 let věku a u osob nad 40 let dosahuje až 20 procent. V ČR byl poslední případ záškrtu evidován v roce 1995.

Záškrt je v EU a Evropského hospodářského prostoru (EHP) vzácným onemocněním. V letech 2016 až 2020 bylo ze zemí EU/EHP do ECDC ročně hlášeno průměrně 52 případů onemocnění. Celkem šlo o 128 případů způsobených patogenem Corynebacterium diphtheriae, což činilo zhruba polovinu všech hlášených případů. 

V roce 2022 bylo k 31. září hlášeno již 92 případů záškrtu z několika evropských zemí, převážně u migrantů (např. z Rakouska, Německa, Velká Británie, Švýcarska). V České republice bylo dosud v roce 2022 zaznamenáno 5 případů onemocnění záškrtem vyvolaných toxin produkujícími kmeny korynebakterií. 

Obrázek 1: Trend onemocnění záškrtem v České republice v letech 1945–2018. (Zdroj: Státní zdravotní ústav)

Obrázek 2: Počty hlášených případů záškrtu v České republice v letech 2008–2023. (Zdroj: Státní zdravotní ústav)

Prevence

Očkování dětí se provádí očkovací látkou proti záškrtu, tetanu, černému kašli, dětské obrně, žloutence typu B, onemocnění vyvolanému Haemophilus influenzae typu b u dětí (schéma 2+1):

• od 9. týdne věku (2. měsíc),
• další dávka se podá za dva měsíce po první dávce (4. měsíc),
• přeočkování se provede v 11.–13. měsíci života dítěte,
• očkovací látkou proti záškrtu, tetanu a černému kašli v 5.–6. roce dítěte,
• očkovací látky proti záškrtu, tetanu, černému kašli a dětské obrně v 10.–11. roce dítěte.

Očkování dospělých proti záškrtu je vzhledem k vyvanutí imunity doporučeno Světovou zdravotnickou organizací (WHO) každých 10 let. Při cestách do zemí mimo Evropu a Severní Ameriku se doporučuje přeočkování, zvláště u starších cestovatelů, cest delších než 1 měsíc a při plánovaném užším kontaktu s místním obyvatelstvem (např. humanitární aktivity).

Důležité informace najdete přehledně na informačním letáku Státního zdravotního ústavu (PDF soubor, 370 kB).

Příznaky onemocnění

Záškrt se nejčastěji projevuje jako těžká angina s šedavými pablánami, vedoucí k zúžení hrtanu i hltanu a k dušení. Mezi další příznaky patří slabost, bolest v krku, horečka, zvětšené krční mandle a dýchací obtíže. Bakteriální toxiny se mohou dostat do krevního oběhu a poškodit i srdce, ledviny a centrální nervový systém.

Další důležité informace

Inkubační doba: trvá obvykle 2 až 5 dní.

Původce: korynebakterie produkující toxin, buď čistě lidský patogen Corynebacterium diphtheriae, případně primárně zvířecí druhy C. ulcerans a C. pseudotuberculosis.

Zdroj: nemocný člověk, rekonvalescent nebo nosič toxigenního kmene.

Přenos: vzdušnou cestou z osoby na osobu prostřednictvím kapének, které vznikají při mluvení, kašlání a kýchání, nebo kontaktem s kontaminovanými předměty, včetně prádla apod. Bakterie se mohou do organismu dostat i kožními lézemi.

Období nakažlivosti, vnímavost a imunita: nakažlivost nemocného začíná koncem inkubační doby, trvá po celou dobu nemoci, obvykle 14 dní, vylučování patogenu v rekonvalescenci může trvat až 6 měsíců.

Související odkazy

1. Státní zdravotní ústav: Očkování dospělých proti záškrtu – informační leták (PDF soubor, 370 kB)
2. Jan Janda: Difterie/záškrt – historie a současnost. Česko-slovenská pediatrie 2016, 71(3): 147–149. (odkaz vede na web prolekare.cz)